Starší syn už odešel dávno, už to bude víc než deset let, ale mladší je pořád doma a studuje, takže vyrovnat se s odchodem staršího syna nebylo tak těžké.
Pamatuji si, že jsem se snažila s ním být denně v kontaktu, což bral jako omezování osobní svobody a kontrolu na každém kroku, takže jsem si musela zvyknout na to, že už nebudeme denně v kontaktu a o některých jeho záležitostech nemám ani zdání. Můj manžel mi říká, že když nás bude potřebovat, vždycky nás sežene, což má pravdu a v vždycky to tak bylo.
Pomalu ale jistě jsem si zvykla na to, že neznám jeho přátele, nemůžu ho chránit, tak jak bych si jako máma přestavovala. Že musím být opatrná v kritice k jeho záležitostem a že nechtěná rada je zlem. Ale až doposud jsme měli doma mladšího syna, který je se sice už také dospělý, ale ještě studuje, takže zatím žije s námi.
V nynějším období odjel studovat do zahraničí, sice je to jen na jeden semestr, ale je mi jasné, že tak jak je to teď, to bude za čas napořád. Najednou mám pocit prázdnoty, chybí mi jeho přítomnost, jeho vtipkování, jeho drzování a on jako takový.
Kluci jsou málo sdílní, takže mám jen občas zprávu o tom, že je v pořádku a zřídka kdy se sejdeme na Skypu, abychom se viděli. Už proto, že je mezi námi velký časový rozdíl, ale také proto, aby si držel jakýsi odstup, který si drží každé dítě, vůči rodičům. Není divu, vždyť i já neříkám své mamince vše o svém životě, jen co uznám za vhodné a už vůbec se jí nesvěřuji se svými problémy a ani pocity.
